Můj vztah k domácím pracem jaksi neměl v dětství šanci se rozvinout. Žila jsem totiž celých osmnáct let ve sladké nevědomosti. I po odstěhování od maminky mi tak nějakou dobu trvalo, než jsem správně diagnostikovala problém.
Teprve pokročilé projevy choroby, jako několik měsíců nemytá vana, mi pomalu obnažily celou tu obludnost. Tiše to bujelo všude kolem mě, zatímco já si užívala první dny svobody. Ukázalo se, že z pohledu domácích prací to byly naopak dny svobody poslední.
Nedávno mě napadlo, že to celé probíhalo s jistou podobností k tzv. "fázím vyrovnávání se se smrtí" (viz např. Haškovcová, H. (2000). Thanatologie. Praha: Galén). Zní to možná pitomě, ale ano, fáze šoku a popření, ta byla jednoznačně první. Odmítla jsem tomu prostě uvěřit. Představa, že život se skládá z nekonečného rutinního opakování stejných děsných a otravných domácích prací, je přece prostě absurdní. Pak zlost na matku, že přede mnou tajila, jak se žije v reálném světě. Smlouvání, to byla nadějná doba, ty fantazie o tom, že vám s tím někdo pomůže, že si někoho zaplatíte, slintání na robotka na internetu, který jezdí po podlaze sem tam a čistí sám.. Potom už přišla zákonitě a přesně podle seznamu deprese. O tom se myslím nemusím rozepisovat, kdo neuklízí, ten to nepochopí. Krátce řečeno, ohromil mě rozsah, obsah i frekvence té Věci. Ke smíření se s tím, že tyto nudné opakující se práce jsou jakousi dření života, vedla dlouhá cesta. A tak tu sedím a přemýšlím o tom, jestli by příští text neměl být na téma Helsinského syndromu. Něco o ztotožnění se vězně s jeho situací? ;-)
