Porodní bitevní pole

Boj za domácí porody a proti nim se už dávno dostal do fáze, kdy veškeré negativní emoce odnáší jenom obyčejná rodička. Z té se totiž stal kanónenfutr obou stran. Ať poučená nebo nepoučená, dostane to sežrat.

Jakmile se rodička v porodnici odváží vyslovit nějakou drobnou prosbu, nehledí se na ní jako na individuální pacienku s jedním drobným přáním, kterému by vlastně šlo vyjít vstříc, ale je zaškatulkována jako Agent Druhé Strany (ani o tom nemusí vědět). Ústupek by tak nebyla běžná laskavost, ale opuštění důležité válečné pozice. Sestra, která se setká s prosbou o vynechání klystýru, už nevidí ženu vyděšenou tím, co jí o klystýru vyprávěl manžel po operaci prostaty, ale našeptávání Mytické porodní asistentky a tak už nekope už za hygienu při tomto konkrétním porodu ale proti většímu Nepříteli (který nás chce zavést do temnot středověku).

To, že vy chcete prostě jen porodit a odnést si svůj nový poklad domů, je irelevantni. Ani o tom nevíte, ale vstoupila jste do války, vaše tělo se stalo bitevním polem a vy osobně můžete jedině prohrát. Na druhé straně tvrzení, že dula provede porodem i matku odlišného smyšlení je obvykle stejně falešné jako jakákoliv jiná reklama. Články víry jsou už pevně zafixované a výstupem je standardní porodní plán. Ten pak působí na unaveného porodníka jako červený hadr a já se mu ani nedivím. Vlastně ho nemusí ani číst, protože všechny porodní plány, které jsem viděla vypadaly stejně a stěží tak mohly vyjadřovat individuální potřeby té které rodičky. I já jsem ze zájmu absolvovala přednášku u duly a po důkladném proškolení pod pečlivým vedením sesmolila standardní výrobek.

Po mém nesmělém upozornění, že mi klystýr nevadí a myslím si, že je hygienický a že bych se raději soustředila na to, abych miminko co nejdřívě po porodu dostala na pokoj (nejlépe hned) mávla milá Dula rukou, že tohle bohužel prostě prosadit nejde a její argumentační vláček se dál valil svou cestou. Když jsem si doma přečetla tenhle standardní plán plný věcí o kterých jsem dovčera neslyšela a které mě ani moc nezajímaly zůstal „plán“ v šuplíku (a dula doma).

Schizofrenie dostoupila vrcholu. Uvedu jen dva příklady. Maminka, která porodila doma, protože nestihla dojet včas (když jste tam moc brzo, taky vás neradi taky vidí) je už napořád v podezření z úmyslu a tedy nezodpovědnosti. Sestra na šestinedělí Vás zase zamračeně a rozhodně poučí, že nemáte v žádněm případě kojit častěji než po třech hodinách (jinak si zničíte prsa) a to klidně ve stejný moment, kdy připichuje na nástěnku letáček laktační ligy, kde se velkými písmeny píše, že kojit máte rozhodně kdykoliv a jakkoliv dlouho a rozhodně ne podle hodin (což je klíčové pro vytvoření mléka).

Nebaví mě cítit se v porodnici, jako bych se pohybovala v minovém poli. Bylo by na čase zatáhnout za záchrannou brzdu. Vyhlásit příměří. Najít kompromisy. Buď to anebo pro mě za mě ať se někde sejdou a tam ať si třeba navzájem vyškrábou oči (myslím, že se tomu říká třeba konference). A až si to vyřeší mezi sebou tak by se do vztahu k vyděšené prvorodičce mohl vrátit pocit vlídné ochrany a u zkušenější vícerodičky třeba něco jako veselá spolupráce...